Historie spolku

V 80. a 90. letech 19. století začala na Budějovicku první velká vlna zakládání dobrovolných hasičských sborů především v městečkách a větších vsích. Ve Velkém Dešově vznikl hasičský sbor v roce 1894 na popud zdejšího poštmistra Jindřicha Švarce, císařského vysloužilce z krvavé okupace Bosny a Hercegoviny z roku 1878. Švarc se také stal prvním náčelníkem a předsedou v jedné osobě a učitel Karel Tlustý jednatelem. Vznik sboru se v obci považoval za významný mezník v otázce bezpečnosti i kultury, proto se mezi prvními hasiči objevil i tehdejší velkodešovský starosta František Komenda a několik dalších obecních zastupitelů. Obec také podporovala sbor finančními dary a nechala pro něj vybudovat kůlnu pro uskladnění ruční stříkačky a hasičské výzbroje.

Z této doby se zachoval neúplný jmenný seznam zakládajících členů, kterými byli kromě Jindřicha Švarce, Karla Tlustého a Františka Komendy: Antonín Karásek, Cyril Černý, Jan Prokeš, Jan Pop, Jan Kosík, František Kosík, František Svoboda, František Moltaš, František Kaláb, Jan Tesař, Václav Karásek, Jiří Valenta, Josef Karásek, Josef Žák, Tomáš Nesnídal a Jan Mandát. Během dalších čtyř let se jejich řady rozrostly o Antonína Moltaše, Františka Jelínka, Jana Šlápotu, Jakuba Šlápotu, Františka Moltaše, Šimona Jordánka, Jana Veverku, Ferdinanda Sýkoru, Jana Popa, Jana Pospíšila a Tomáše Veverku.

Hasičský sbor, jako nejvýznamnější místní spolek, rychle získával na popularitě a prestiži, proto se do něj hlásili další dobrovolníci. V roce 1903 přijala valná hromada devět nováčků: Jana Pešla, Jakuba Pešla, Ferdinanda Pešla, Jana Buriana, Bartoloměje Karáska, Františka Žáka, Kašpara Kosíka, Rudolfa Sušického a Václava Pešla. Během několika následujících let se počet dobrovolných hasičů ustálil na pětatřiceti členech, z nichž dva byli čestní: zakladatel Jindřich Švarc a velkoújezdský farář Jan Konečný.

K pravidelné činnosti tehdejších hasičů patřil neodmyslitelně výcvik a různá školení. Mužstvo cvičilo nejen hašení ručními stříkačkami, ale i pořadový dril a signál, jednou za čas se účastnilo též „školy" - předčítání hasičských stanov a vzdělávacích článků. Vedle toho vedení neustále řešilo nevyhovující finanční zajištění sboru. Z toho plynulo, že se prováděly pouze nutné opravy stávajícího vybavení a z nové výzbroje a výstroje se objednávalo to nejpotřebnější - především helmy a hadice. Neustále se také odkládalo pořízení slavnostních uniforem, z nichž mohly být v roce 1912 nakoupeny jen čapky a v dalších dvou letech pak čamarové blůzy.

Poslední cvičení před válkou uspořádal velkodešovský hasičský sbor v neděli 17. května 1914. Nikdo z přítomných netušil, že za necelé tři měsíce jejich osudy změní válečné běsnění. Následná mobilizace a válka utlumily činnost sboru až do roku 1919.V roce 1921, dva roky po vzniku Československa, musel velkodešovský sbor vyřešit problém s uskladněním materiálu. Stávající prostor byl už nevyhovující, hasiči proto postavili vedle obecního úřadu na návsi novou zbrojnici a pro schůze využívali místnost přímo na úřadě. Sbor se ovšem mohl scházet „na radnici" pouze omezeně - od jara do podzimu, kdy se nemuselo topit. V roce 1924 se právě řešilo na jedné ze schůzí, kde bude probíhat školení přes zimní období. Všichni přítomní se jednohlasně shodli, aby „hostinský pan Brychta byl požádán hasičstvu jednu z jeho místnosti propůjčiti." Ten souhlasil a „zavazuje se jednu místnost jakožto osvětlení v čas potřeby zcela bezplatně propůjčiti." Ve 30. letech pak hasiči využívali ke schůzím i Blahoudkův hostinec.

V té době se do hasičského sboru se hlásili další zájemci, ale byli vesměs odmítáni s poukazem na to, že počet třiatřiceti členů plně dostačuje pro zdejší obec. Nováčci se nabírali pouze tehdy, když někdo ze stávajících hasičů ukončil své členství. V takovém případě se postupovalo jednak podle času podání přihlášky, jednak podle způsobilosti (přednost měli mladší). Někdy ale existovaly výjimky jako například při přijetí Stanislava Kosíka v únoru 1927, který převzal členství po bratrovi Františkovi odbývajícího si toho času vojenskou prezenční službu. Zmíněná hranice třiatřiceti členů vzala za své v druhé polovině 30. let, kdy jednotka dosáhla počtu přes čtyřicet členů včetně čtyř žen.

Do chodu hasičského sboru zasahovala přirozeně vyšší orgány, župní jednota, která v roce 1921 nařídila všem jednotkám zřízení takzvaného „samaritního oddílu" (zdravotnické sekce). Na podzim téhož roku se rozhodlo místní hasičské představenstvo vytvořit trojčlenný zdravotní tým ve složení: František Macálka, Bartoloměj Mandát a Jan Šlápota. Za šestnáct let se k „samaritánům" počítali čtyři muži a tři ženy.

Pravidelná činnost hasičů se nesla ve stejném duchu jako před válkou jen s tím rozdílem, že vedení se snažilo prosadit častější cvičení. Tento záměr ovšem narážel na špatnou docházku - „na liknavost a nedbalost mnohých členů (opomíjení cvičení, nenavštěvování schůzí)." Problém nevyřešily ani pohrůžky, že ti, kdo neplní své povinnosti, budou ze sboru vyloučeni, ani domluvy nadřízených. Když v roce 1927 odstupoval z funkce starosty Jakub Karásek, kladl na srdce „všem členům, aby svoje povinnosti jak ke sboru, tak ke svým představeným řádně plnili, poněvadž je toho pro udržení pořádku ve sboru nevyhnutelně zapotřebí." Jak je z pozdějších zápisů zřejmé, jeho výzva zůstala nevyslyšena. I přesto v době meziválečného Československa dokázal velkodešovský sbor uspořádat zpravidla tři až osm cvičení se stříkačkami ročně.

Financování, stejně jako za Rakouska-Uherska, se ukazovalo jako jeden z palčivých problémů. Bylo potřeba získat peníze především na nákup nové hasící techniky, hadic, uniforem a cestovních výloh. Od založení sbor získával prostředky z příspěvků, darů, výletů a z pořádání společenských akcí (viz kapitola Kultura, oslavy a služba). Od 20. let se k tomu měl přidat nový nepatrný zdroj - poplatky za požární hlídku při divadelních představeních. Pořádající spolek měl za povinnost zaplatit do sborové pokladny 5 Kčs za jednoho člena hlídky a představení. Pokud trvala produkce přes půlnoc, taxa se zvyšovala na 10 Kčs. Ve výsledku se jednalo o symbolický příjem, snad i proto byly hlídky o dekádu později již bezplatné.

Dramatický rok 1938 výrazně zkomplikoval pravidelný chod jednotky. Nejprve byly na výroční lednové schůzi odloženy volby na příští rok jako reakce na odklad voleb do státních institucí. Následovala květnová částečná mobilizace a okrskové cvičení civilní obrany v Kojaticích. Všeobecná zářijová mobilizace poté utlumila téměř veškerou činnost až do října. Během války pracovala velkodešovská jednotka bez velkých komplikací. Nenormálnost protektorátu výmluvně dokládají „cenzurní" zásahy ve sborových zápisech, kde byly přelepovány zmínky a akce týkající se prezidenta T. G. Masaryka a oslav výročí republiky.

Po válce se zdálo, že se země vrací do původních kolejí. Sbor si udržoval počet třiatřiceti členů, pořádal kromě pravidelných akcí i každoroční vzpomínku na T. G. Masaryka. „Nový duch doby" se nicméně nevyhnul ani hasičům; první známky se objevily v roce 1949. Zprvu se jednalo o přednášku o Leninovi a podobně, později se valných hromad účastnili se železnou pravidelností zástupci KSČ, ČSM a Místního akčního výboru. Na výročních schůzích se začala objevovat témata a symboly mající pramalou souvislost s dobrovolným hasičstvím - například diskuze o „postoji hasičstva k zakládání JZD", poslech Písně práce, nebo úkol agitovat v předvolební kampani za komunisty ovládanou Národní frontu. Změnu doznaly i volby vedení sboru; hlasovalo se podle předem navržené kandidátky „a opravené Míst.[ním] akč[ním] výborem."
Takové a jiné zásahy vedly přirozeně k oslabování činnosti sboru i k vnitřní nesvornosti. Spory pronikly na hasičskou půdu například v lednu 1957, kdy založení JZD „mělo za následek jakýsi nesoulad i v hasičské jednotě [velkodešovský hasičský sbor], protože někteří požárníci jsou členy JZD." Obecně panovala mezi většinou členů nechuť se jakkoli angažovat; například všech pět hasičů, navržených na kandidátku místního národního výboru v roce 1957, odmítlo svoji kandidaturu přijmout. Jako důvod udali „špatnou spolupráci mezi složkami N[árodní] F[ronty]".

V těchto letech prožíval sbor kritické období, kdy odcházeli staří členové a chyběla mladší generace. Na schůzích opakovaně zaznívaly hlasy volající po náboru v řadách mládeže. Až v únoru 1958 se podařilo získat dvanáct mladých hasičů: Františka Bajgla, Jana Fialu, Roberta Mandáta, Stanislava Pešla, Vlastimila Pospíšila, Josefa Štefla, Jana Bendu, Josefa Karáska, Jana Moltaše, Zdeňka Pospíšila, Jana Šimku a Josefa Žáka. Z nových členů bylo sestaveno soutěžní družstvo, které se ještě téhož roku umístilo na 3. místě v prvním kole soutěže v Mladoňovicích.

Během krátké doby postavila mladá krev velkodešovskou hasičskou jednotu opět na nohy, o novém zápalu vypovídá uspořádání oslavy k 65. výročí založení sboru spojené se soutěží. V roce 1960 měla jednotka devětatřicet členů, z nichž sedm bylo toho času na vojně.

Od 60. let rozšiřovali velkodešovští hasiči i svoji kulturně společenskou aktivitu. Kromě pořádání zábav a plesů zorganizovali řadu pracovních brigád ve prospěch Dešova. Po válce si sbor udržel dominantní postavení v obci a svoji roli si dobře uvědomoval. Svědčí o tom oslavy 70., 80. a 90. výročí založení. Z druhé strany se členové museli účastnit prvomájových průvodů v Moravských Budějovicích (zpravidla do deseti členů), lampiónových průvodů k výročí osvobození Československa Rudou armádou a podobných akcí. Velkodešovský sbor měl v té době kolem čtyřicet členů a tuto stabilní základnu si drží do dnešních dnů.

V roce 1987 si hasiči svépomocí rozšířili stávající zbrojnici o klubovnu, která vznikla přestavěním staré sběrny mléka. Na přelomu tisíciletí se po menších průtazích podařilo do hasičské zbrojnice zavést plyn. V té době ovšem nikdo netušil, že v roce 2014 získá sbor moderní prostory v rámci výstavby nového obecního úřadu, který vyrostl ze staré budovy Jednoty. Svým způsobem se tak symbolicky vrátili na místo úzce spjaté se svoji historií - původně zde stávalo hřiště, kde soutěžili a cvičili.

Od 90. let pokračuje nerušeně pravidelná činnost dál: mimo požární prevenci, pravidelná námětová cvičení a brigády, organizují hasiči celou řadu kulturních akcí, nebo například společně s malodešovským sborem provádí sběr železného šrotu. Místní jednotka také udržuje dlouholetou tradici pořádání dne otevřených dveří zbrojnice vždy začátkem května. Výjimečnou událostí také bývají oslavy založení zdejší hasičské organizace, které se opakují vždy jednou za dekádu (1994, 2004). V současnosti má jednotka 46 členů.

Požáry a jiné pohromy

Za 120 let své existence hasičský sbor zlikvidoval, nebo pomohl uhasit více jak osmdesát požárů ve Velkém Dešově a okolí. Jednotka nejčastěji hasila hospodářské budovy, stohy, v menší míře lesní porost, pole a ojediněle i domy. Srovnají-li se počty výjezdů, pak se ukazuje, že rok 1903 patřil vůbec k nejnáročnějším - sbor zasahoval dohromady čtyřikrát. Ze všech uskutečněných výjezdů si připomeňme alespoň ty nejvýznamnější.

V pátek 27. září 1927 kolem 23.00 hodiny začal hořet mlýn Eduarda Mácy na Želetavce. Jako první dorazil velkodešovský sbor, po něm dojel ještě kostnický, polický a bačkovický. Hasiči zápasili s ohněm až do druhého dne do rána, přes jejich snahu však vyhořela celá mlýnice s veškerým zařízením. Noční zásah navíc ukázal, jak nedostatečné měli hasiči osvětlovací vybavení.

Další velkou akcí bylo pro jednotku hašení požáru v kravíně JZD Kojatice v úterý 29. července 1975. Oheň zde vypukl někdy po 16.00 hodině při skladování sena, které údajně zapálily jiskry z výfuku. Do zásahu se vedle velkodešovských zapojily další čtyři sbory. Ve výsledku shořelo uskladněné seno a celá střecha kravína.

V době sklizně, v neděli 1. srpna 1982, se od výfuku vzňalo pole pšenice „Na Horce". Na místo se dostavily oba dešovské sbory a jednotka z Moravských Budějovic. Do hašení se navíc zapojili i družstevníci, kteří ohniště oborali. Než se podařilo plameny uhasit, shořelo celkem 13 ha pšenice a 5 ha slámy, což bylo vyčísleno na škodu 1,17 milionů Kčs.

V pátek 30. května 1986 v podvečer vypukl požár na půdě kravína JZD Dešov. Místní sbor zajišťoval vodu pro třebíčskou a moravskobudějovickou jednotku po celou dobu požáru. Rychlý zásah zabránil větším škodám. Shořela střecha a uskladněné seno a sláma, zvířata se podařilo zavčas vyvést do bezpečí.
Jedním z posledních větších zásahů bylo hašení v domě č.p. 62 v červenci 2005, v němž začal hořet trám zazděný v komíně. Místní sbor zlikvidoval oheň pomocí čtyř hasících přístrojů, čímž zabránil větším škodám na majetku.

Vyjma hašení požárů se místní jednotka několikrát podílela na různých záchranných pracích například při povodních ve starém Bítově v roce 1930, nebo při technickém výjezdu koncem června 2006, kdy po prudké bouři čistila silnici u Svobodova mlýna

Od "hydroforu" až k Avii

Krátce po založení vlastnil sbor jednu čtyřkolovou jednoproudní ruční stříkačku se 140 metry hadic, „čtyři žebře střechové" a dva háky. Cena takového vybavení se odhadovala na 2000 Rakousko-uherských korun, což odpovídalo zhruba dvěma ročním platům kvalifikovaného dělníka. Nutno podotknout, že hasiči získávali prostředky zprvu z obecních subvencí, vlastních příspěvků a ze soukromých darů, teprve až o pár let později se důležitým zdrojem staly zisky z pořádaných kulturních akcí.

V roce 1903 zakoupila jednotka druhý „hydrofor", to jest ruční stříkačku, za 1030 tehdejších korun a postavila věšák na hadice. Do první světové války se inventář sboru postupně rozšiřoval hlavně o pracovní a slavnostní uniformy, přilby, hadice a drobné vybavení. Žádná zásadní proměna nenastala ani v prvním desetiletí nového československého státu až na zakoupení dvoukolového navijáku na hadice, který se dal připojit ke stříkačce. Mimo něj měli hasiči dvě ruční stříkačky, dvě ruční berlové stříkačky, dvacet kusů hadic, dva střešní a dva hákové žebříky a jedny nosítka.

Vedení i řadoví členové si uvědomovali, že takový stav je nevyhovující, z tohoto důvodu se v roce 1935 odhodlali k pořízení motorové stříkačky. Vedení sboru požádalo dvě firmy o předvedení stříkaček: Českomoravskou - Kolben - Daněk a Jaroslav Chotěbor Brno. V pondělí 10. června představili zástupci prvního jmenovaného podniku dvoukolový stroj o výkonu dvaatřiceti koní, který nabízeli i se 100 metry hadic a příslušenstvím za 21 000 Kčs. O dvacet dní později předvedla svoji čtyřtaktní stříkačku firma Chotěbor Brno a nabídla ji za 20 000 Kčs bez příslušenství. Stroj nevyvolal žádné nadšení i z toho důvodu, že se přítomným zdál příliš konstrukčně složitý. V červenci se valná hromada jednoznačně shodla na nákupu stříkačky z Českomoravské - Kolben - Daněk.

S pořízením stříkačky vyvstala neustále se opakující otázka, kde vzít peníze. Sbor měl k dispozici jen menší část prostředků. K tomu vypomohla ještě malou sumou obec a Moravská zemská hasičská jednota. Vedení dokonce nabídlo zblovickým hasičům k odprodeji menší ruční stříkačku za 4000 Kčs, z obchodu nicméně sešlo. Sboru nezbývalo nic jiného, než aby si vypůjčil potřebných 14 000 Kčs od lidové záložny ve Velkém Újezdě. Splácení dluhu se pak mělo hradit z veřejné sbírky, z výtěžku ze zábav a jiných kulturních akcí. V červnu 1936, necelý rok po převzetí, se konalo svěcení stříkačky za přítomnosti delegací ze sousedních jednotek. Zmíněný dluh ještě několik let silně zatěžoval hasičskou pokladnu a způsobil mnoho starostí s dodržením splátkového kalendáře.

V roce 1939 vlastnil sbor jednu motorovou a dvě ruční stříkačky i s hadicemi, dvě ruční berlové stříkačky, dva hákové a dva střešní žebříky, dva háky, jeden krompáč a lopatu, jednu plynovou masku, nosítka, dvaatřicet pracovních a třiadvacet slavnostních uniforem. K tomu všemu měl u velkoújezdské záložny dluh ve výši 9 500 Kčs.
V období po roce 1945 se nastartovala nebývale rychlá modernizace vybavení díky podpoře státu. Po skončení války si velkodešovští hasiči upravili vrak vozidla německého wehrmachtu na své první požární auto. Na jaře 1950 věnovali jednu z ručních stříkaček nově vzniklému hasičskému sboru v Malém Dešově. O deset let později vyměnili starou motorovou stříkačku za novou dvouválcovou PPS 8, dodnes nacházející se výzbroji. V roce 1966 získala jednotka požární vozidlo Tatra 805 lidově přezdívaná „kačena" a o několik let později si hasiči postavili nový sušák na hadice na hřišti „u Urbánkových" (č. p. 122).

Na začátku 90. let byl sboru přidělen zásahový vůz Avia A31 s plným vybavením, který slouží doposud. Přebytečnou „kačenu" předali místní hasiči malodešovské jednotce. Začátkem tisíciletí vznikla při sboru zásahová jednotka. V roce 2008 prošla stříkačka PPS 8 generální opravou a o dva roky později byla stříkačka PS 12 z příslušenství Avie předělána na vyšší výkon.

Kultura,oslavy a služba

Hasičské sbory nesloužily od počátku pouze k likvidaci pohrom, měly ještě jeden významný úkol - v obcích byly hlavními nositeli kultury a tuto roli si ve většině vsí udržely doposud. Hasiči pořádali společenské akce nejen z důvodů ryze společenských, ale i kvůli tomu, aby získali finanční prostředky na vybavení a činnost.

V tomto ohledu se velkodešovští hasiči nijak nevymykali. Zprvu organizovali jen spolkové výlety, z jejichž finančního zůstatku kryli nákupy. To se však ukázalo jako nedostatečný zdroj. Potřeba zvýšit obsah pokladny vedla vedení sboru k uspořádání prvního hasičského plesu v roce 1908, který se osvědčil. Ples se pak konal každoročně v Brychtově hostinci s výjimkou období první světové války.

Na začátku roku 1929 navštívil hostinský Blahoudek valnou hromadu hasičstva a nabídl jí, aby přemístili ples k němu do zařízení. Přítomní dali o návrhu hlasovat. Pro Blahoudkův hostinec hlasoval pouze jeden člen ze třiceti, bál se tedy konal tradičně u Brychty. Za dva roky Jakub Blahoudek opět předložil hasičům ten samý návrh. Tentokrát se rozpoutala dlouhá diskuze, která nebrala konce. Až na další mimořádné schůzce se hasiči rozhodli, že se ples bude konat střídavě v Blahoudkově a Brychtově hospodě. Pořádání bálů pokračovalo i po druhé světové válce, i když nepravidelně a s delšími pauzami. Od roku 2010 navázal hasičský sbor na tradici konat ples každoročně.

Ve 20. letech si hasiči přidali k bálu ještě organizování zábav a příležitostně i divadla v Brychtově hostinci, čímž získali další vítané prostředky do pokladny. Během roku dokázali zrealizovat zpravidla dvě tancovačky, z nichž ta dožínková se stala tradičním podnikem. Za první republiky činilo vstupné pro zajímavost 5 až 6 Kčs. Poté došlo k útlumu, který trval až do začátku 60. let. Po kritickém období se hasiči vrátili k organizování každoroční muziky - tentokrát se stala tradicí posvícenecká zábava. Ta se pořádá dodnes jen s malou změnou, neboť ji střídavě zajišťuje velkodešovský a malodešovský sbor (v roce 2014 bude zábava pod patronací Malého Dešova). Kromě ní připravují hasiči ještě velikonoční zábavu.

To, že místní hasičská organizace má dobré základy, potvrzuje i vznik nové tradice označované jako „stmelování kolektivu", která kombinuje klasickou zábavu s opékáním prasete. Od roku 2007 se při ní setkávají členové sboru s rodinami a jejich příznivci.

Nedílnou součástí života sboru jsou různé hasičské oslavy. Za první velkou oslavu se považuje slavnostní svěcení motorové stříkačky spojené s výročím 42 let trvání sboru 1. června 1936. Slavnost začala v 5.00 hodin ráno troubením budíčku, od rána pak místní hasiči vítali delegace z okolních sborů, z cizích žup a jiné hosty před zbrojnicí. V 9.30 se sloužila mše svatá, jejíž součástí bylo požehnání nové stříkačky. Odpoledne následovalo „poplachové cvičení a pak měl [být] odchod na výletiště, kde předvedeny měly býti různá cvičení". Z toho však sešlo kvůli přetrvávajícímu dešti. Z dalšího programu se uskutečnila jen taneční zábava v Brychtově hospodě.

Okolnosti popsané v předešlých kapitolách zapříčinily, že další velká oslava se uskutečnila až v roce 1959 k 65. výročí založení sboru. Hlavní částí programu byla okrsková soutěž čtyř družstev na hřišti u památníku (na místě nynějšího obecního úřadu) a večer taneční zábava v kinosále (bývalý Brychtův hostinec). Celá akce sklidila pochvalu jak ze strany okrskového vedení, tak od místních obyvatel. Úspěch nesnížila ani bouřka, která na chvíli přerušila průběh. Od té doby se staly oslavy založení nedílnou součástí hasičského kalendáře. Do dnešních dnů se uskutečnily čtyři velké akce (1974, 1984, 1994, 2004) připomínající trvání sboru. Slavnosti začínaly průvodem, okrskovou soutěží, udělováním vyznamenání zasloužilým členům a občas končily večerní zábavou.

Během své existence se zástupci velkodešovského sboru účastnili celé řady hasičských i státních slavností mimo svoji obec. Z těch starších připomeňme jen vítání prezidenta Masaryka v Moravských Budějovicích, v roce 1928 svěcení bítovské motorové stříkačky, nebo hasičský špalír na silnici od Neuhauzerova rybníka k Vranči při příjezdu Masaryka do starého Bítova. Mezi nejdůležitější návštěvy, které místní jednotka uskutečnila, patří účast na otevření hasičské zbrojnice u svých nejbližších sousedů v Malém Dešově koncem července 1973. Na tuto slavnost se sjelo z celého okolí přes 120 hasičů.

S přítomností jednotky na národních oslavách úzce souvisí fakt, že se místní hasiči sami aktivně podíleli na budovaní povědomí československé státnosti v domovské obci. Jejich snaha narůstala se stále patrnějším ohrožením země a opírala se o nejviditelnější symbol meziválečné ČSR - o prezidenta Masaryka. Od roku 1935 místní sbor pořádal takzvané Masarykovy vatry, které začínaly lampiónovým průvodem a po zapálení ohně pokračovaly projevem a zpíváním státní hymny. Po vynucené šestileté pauze se slavnost obnovila v roce 1946 a naposledy se konala ještě v březnu 1948 na návsi u Masarykova pomníku.
Ve stejné době vznikla ještě jedna slavnost mající podpořit vlasteneckého ducha v tušení těžkých časů. Od poloviny 30. let až do mnichovské dohody drželi velkodešovští hasiči vzpomínku na padlé sousedy, příbuzné a bratry hasiče v první světové válce. Na bílou sobotu o Velikonocích se sbor sešel před kaplí Panny Marie bolestné ve slavnostních uniformách. Přesně dvě minuty před polednem zatroubil trubač signál pozor na znamení dvou minut ticha. Vzpomínku poté ukončil trubač stejným signálem. Tento akt, byť prodělal po roce 1945 změnu, se udržel do dnešních dnů jako součást slavností a výročních setkání.

Obecní oslavy neprobíhaly vždy tak klidně, jak by se mohlo zdát. Občas je dokázala hasičům zkomplikovat politika, nebo sociálně majetkové bariéry typické pro venkov. V roce 1928 řešili velkodešovští hasiči na schůzi otázku, zda se zúčastní odhalení pomníku „Osvobozené půdě a národu" (prostě řečeno památník vzniku ČSR; dodnes si ho lze prohlédnout vedle obecního úřadu), či nikoli. Část členů, zejména sedláci, se odmítala podílet na takovém podniku, protože se podle nich jednalo o „věc politickou". Jejich odpůrci, většinou chalupníci a domkaři, namítali, že slavnost má čistě vlastenecký základ. Po delší debatě se oba tábory shodly, že „kdo chce, nechť se této slavnosti zúčastní", ovšem v méně slavnostním stejnokroji (bez přilby a opasku).

Ve skutečnosti stála za sporem tehdejší politická kultura, pro níž bylo typické ostré oddělování podle stranické příslušnosti, nebo sympatií. Odhalení organizovali místní sokolové a spolek Domovina, který byl sdružením náležejícím pod agrární stranu. Naproti tomu hasiči - sedláci podporovali většinou lidovou stranu, která odmítala sokoly jako „pokrokáře" a v agrární straně viděla soka při soupeření o hlasy na moravském venkově. Šalamounské rozhodnutí schůze naštěstí ukázalo, že zvítězil rozum zúčastněních nad politickým přesvědčením, nebo společenským postavením. Jednoduše řečeno, klid v obci byla všeobecně přijímaná nadstranická priorita.

V 60. letech se působení dobrovolných hasičů rozšířilo o další činnost na pomezí služby a kultury. Jednotka se dobrovolně zapojila do výstavby obecně prospěšných zařízení a udržování veřejného prostoru. Hasiči se podíleli například na stavbě obecního kulturního domu, bytovky JZD Dešov, na vybudování bramborárny, renovaci chodníků nebo dětského hřiště. Dlouhá léta se hasiči rovněž starali o park na návsi a Masarykův pomník, než tyto povinnosti převzala obec. Poslední roky se sbor zapojuje do příprav obecního dětského dne a v roce 2012 jej dokonce zorganizoval celý sám na téma „hasiči".

tisk Tisk stáhnout jako pdf Stáhnout v PDF
Copyright © 2013 - 2017 Obec Dešov, webdesign: FormSoft s.r.o., administrace